HORIZONTALITY OF HUMAN RIGHTS IN SPORT
JUDR. PAVEL HAMERNÍK, PHD.
VĚDECKÝ PRACOVNÍK, ÚSTAV STÁTU A PRÁVA, AKADEMIE VĚD ČR
E-MAIL: PAVEL.HAMERNIK@ILAW.CAS.CZ
KĽÚČOVÉ SLOVÁ:
judikatura ESLP, Ústava USA, Matuzalem, CAS, Evropská úmluva o ochraně lidských práv, Švýcarský federální tribunál, Olympijské hry, USADA, WADA, disciplinární řízení, horizontalita
KEY WORDS:
case-law of ECHR, U.S. Constitution, Matuzalem, CAS, European Convention on Human Rights, Swiss Federal Tribunal, Olympic Games, USADA, WADA, disciplinary proceedings, horizontality
ABSTRAKT:
Příspěvek se zabývá tématem ochrany lidských práv mezi nestátními subjekty v oblasti sportu a prezentuje tuto problematiku zahraničními zkušenostmi ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, judikatury v USA a švýcarské kauzy Matuzalem. Jde o to, zda je to spravedlivé, aby nebylo možné využít ve sportovním prostředí ochrany lidských práv směrem k subjektům sportovních asociací, aniž by šlo o jednání státu. Sportovní asociace přitom regulují řadu aspektů zasahujících nad rámec pouhých pravidel hry na sportovišti, to znamená, pokud jde o zásahy do postavení sportovce a ochrany jeho osobnostních a ekonomických práv.
ABSTRACT/SUMMARY:
The article deals with the issue of human rights protection in relation to non-state actors in sport. It offers foreign experiences stemming from the case-law of the European Court of Human Rights, cases in the USA and the Swiss case of Matuzalem. The core of the topic is if it is indeed just not to use human rights protection in relation to non state-actors when state action is not present. Sporting associations do regulate many areas beyond pure rules of the game, they affect also individual and economic rights of sportsmen.
1. ÚVOD
Tento příspěvek přináší některé zahraniční zkušenosti s aplikací ochrany lidských práv mezi soukromými subjekty v rámci sportovního odvětví, tedy situace, kdy nejde o dovolávání se lidských práv směrem ke státu. Jak samozřejmě se někdy argumentuje tím, že kroky sportovních asociací jsou v rozporu s některými základními svobodami, ale v některých jurisdikcích to tak jednoduché s touto argumentací není. Důvodů je více. Třeba právě proto, že pokud je lidsko-právní ochrana či kontrola namířena proti jednání soukromého subjektu, toto nutně ovlivní současně na druhou stranu i jiné soukromé subjekty a jejich práva („while protecting the rights of some persons, unavoidably restricts the rights of other persons“[1]). Na druhou stranu je to „fair“[2], aby např. antidopingová agentura nejednala v duchu určitých ústavních garancí, protože nejde o přímou aktivitu státu? Příklady v tomto příspěvku uvedené jsou produktem judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a Nejvyššího soudu USA (soudy, které na sebe občas překvapivě odkazují[3]) a doplňkově kauza Matuzalem ve světle rozhodnutí Švýcarského federálního tribunálu.
2. JUDIKATURA ESLP DLE EVROPSKÉ ÚMLUVY O OCHRANĚ LIDSKÝCH PRÁV
V kauze X v Netherlands[4] fotbalový hráč X argumentuje tím, že je podroben otrockým a nuceným pracím ve světle čl. 4 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, když klub, za který chce hrát, nezaplatil odstupné stávajícímu klubu hráče, který je tak údajně omezován fotbalovým transferovým systémem v dalším působení. Tehdejší Komise při Soudu pro lidská práva správně dovodila, že po hráči nebyla požadována práce pod pohrůžkou a zároveň ji nevykonával nedobrovolně, když svobodně vstoupil do smluvního vztahu s vědomím, že bude muset dodržovat pravidla fotbalového sektoru o budoucím angažmá. Dále podle Komise tato práce nebyla nespravedlivá, tyranská a nepřinášela hráči nevyhnutelné strádání, resp. nebyl vystaven fyzickému a psychickému týrání.
V meritu věci tedy stěžovatel neuspěl, ale bylo současně rozhodnuto o tom, že odpovědnost vlády Nizozemí je takovým závazkem, aby zajistila, že pravidla přijatá soukromou asociací byla v souladu s právy dle ustanovení Evropské úmluvy. Zejména jde o situace, kdy nizozemské soudy mají jurisdikci k přezkumu těchto pravidel. Uplatnění takového pohledu umístilo stížnost fotbalisty do sféry Evropské úmluvy.[5] Jde zde tedy o odpovědnost státu, aby pravidla nizozemského fotbalu (KNVB) neodporovala Evropské Úmluvě a soudy při aplikaci pravidel typu KNVB mají dbát práv dle Evropské Úmluvy. Dá se říci, že tento aspekt odpovědnosti spočívá také ve světle čl. 1 Evropské Úmluvy dle kterého Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy (Positive obligation).
Zatím se zdá, že záleží na okolnostech případu, kdy ESLP hodnotí jednotlivé zájmy protistran.[6] ESLP užívá princip proporcionality v obráceném gardu: dle Drooghenbroecka v klasickém vertikálním vztahu státu a soukromého subjektu princip proporcionality spouští zákaz excesu v jednání státu, zatímco v horizontálním vztahu jde spíše o meřítko excesívní neaktivity veřejných orgánů na zajištění dodržování práv Evropské úmluvy.[7] Vedou se však polemiky o tomto přístupu, zda již nejde o téměř objektivní odpovědnost státu za dodržování práv dle Evropské úmluvy („a kind of objective responsibility“[8]).
Kauzy X v. Netherlands si všiml také Generální advokát Lenz ve svém názoru ke kauze Bosman[9]. Interpertuje ji ve světle základních svobod dle Smlouvy o Evropském společenství. Cíle integrace Společenství a základní svobody na kterých tyto cíle tehdejšího Společenství stály nebyly sice typickými lidskými právy dle klasické definice, ale poskytují občanům EU určitá oprávnění, která nemohou být ignorována.[10] Také Soudní dvůr EU byl v horizontalitě těchto práv progresívní ve vztahu ke sportu, když vztáhl povinnost respektovat pravidla volného pohybu osob (dnes čl. 45 Smlouvy o fungování EU, dříve čl. 39 Smlouvy o Evropském společenství) také na soukromoprávní sportovní asociace, pokud kolektivně regulují pracovněprávní vztahy a dovodil, že tato povinnost neexistuje pouze pro členské státy EU.[11] Generální advokát Lenz s odkazem na kauzu X v Netherlands uvedl, že na jednu stranu transferový system není sice roven otrockým a nuceným pracím. Na druhou stranu ale podle něj výběr profese fotbalisty s akceptací kterýchkoliv omezení je diskutabilní a kromě práva EU odkázal také na německý judikát k této problematice, kde soud (Landesarbeitsgericht) rozhodl o tom, že fotbalový transferový systém omezuje výběr profese dle čl. 12 Základního zákona (Grundgesetz) a tuto svobodu nemohou vyloučit ani soukromé dohody.[12]
3. JUDIKATURA V USA
Zásahy jednotlivců do práv jiných soukromých osob nejsou předmětem Dodatků Ústavy USA a odděluje se tak sféra soukromého života od sféry života veřejného. Ospravedlnění této koncepce spočívá v omezení moci soudní a jednání státu.[13] Za jakých podmínek také jednání nestátního subjektu však může být považované za jednání státu? Jde o proměnlivou záležitost, neexistuje jasné vymezení ani pravidly nebo specifickými kriterii a proto příklady jsou nejlepšími učiteli (Examples are the best teachers).[14] Nejjednodušším příkladem jsou samozřejmě situace, kdy jedná nějaký subjekt za stát na základě jeho zmocnění. Následují pak ovšem komplikovanější situace, které vyústily v různé okruhy testů, kdy může jít o jednání státu nebo nikoliv. Tzv. Symbiotic relationship test vychází z toho, že půjde o transformaci činnosti soukromé osoby na úroveň jednání státu pokud je jednání této soukromé osoby výsledkem úzké spojitosti se státem, tzn. vychází ze společných jednání nebo vzájemně závislého vztahu.[15] Dále pak jde o tzv. Test veřejné funkce (Public function test), kdy soukromá osoba činí aktivitu, která je tradičně vykonávána státem a nakonec zbývá uvést tzv. Test státního nátlaku (State compulsion test), který přichází na řadu, když stát nutí soukromou osobu k nějaké činnosti.[16]
V duchu příkladů lze odkázat na některé zajímavé judikáty. V kauze San Francisco Arts & Athletics[17] nevýdělečná korporace San Francisco Arts & Athletics (SFAA) propagovala the Gay Olympic Games a SFAA si stěžovala na to, že je porušeno její právo dle I. Dodatku Ústavy USA, když Olympijský výbor USA (USOC) zakazuje užívání olympijské symboliky. Podle soudu detailní regulace USOC jej ještě nečiní subjektem jednajícím na státní úrovni. Státní podpora USOC také nečiní ústavně odpovědným. Národní zájem na fungujícím Olympijském výboru USA také není tak silným.[18] Zákon o amatérském sportu Amateur Sports Act of 1978 také dává USOC pravomoc právo omezit pro jiné osoby užití termínu „Olympic“ a další olympijské symboly. Olympijskému výboru USA nebyla soudem přidána nálepka státního jednání bez ohledu na to, že šlo o úzkou spojitost státu a soukromé osoby, která reprezentuje USA navenek, např. v rámci bojkotu Olympijských her v Moskvě v roce 1980 se stal USOC nástrojem zahraniční politiky o čemž pojednává další níže uvedený případ DeFrantz. Obsah činnosti USOC je skutečně atypický v porovnání s jinými subjekty. Bojkot Olympijských her v roce 1980 v Moskvě spočíval v tom, že tam USOC odmítl vyslat sportovce na protest proti vpádu sovětských vojsk do Afghanistánu. V kauze DeFrantz v. United States Olympic Committee[19] skupina sportovců i jeden člen vedení USOC toto považovali za narušení jejich práv. S podobnými argumenty jako výše opět nebyla soudem USOC přidána nálepka státního jednání. Vedení amerického sportu není údajně tradiční úlohou vlády. Nešlo o donucení ze strany státu, aby USOC sportovce nevyslal. Nesouhlasný názor tvrdí opět opak, když zde je evidentní symbiotický vztah mezi státem a Olympijským výborem USA.
Typickým příkladem kontroverzí je Americká antidopingová agentura (USADA). Založena byla v roce 2000, resp. určena Kongresem jako oficielní antidopingová agentura. Tento soukromý nevýdělečný subjekt existuje na základě kontraktu s USOC za účelem výkonu dopingových kontrol. Od vlády dostává podporu skrze program National Drug Control Policy. USADA má za cíl dobré fungování sportu (well being of sport), integritu soutěží a zdraví sportovců. Pokud sportovci chtějí mít na své straně zásady spravedlivého procesu a ústavní svobody dle Dodatků Ústavy, pak musejí znovu prokázat, že jednání USADA je aktem na úrovni státu. Předtím, než byl přijat Antidopingový kodex WADA, USADA aplikovala při vyšetřování dopigových prohřešků stejný standard, jako při trestním řízení aplikují soudy USA, to znamená prokázat vinu sportovci nad veškerou pochybnost, což se změnilo přijetím Kodexu WADA a též Úmluvou UNESCO.[20] Jak na tom budou sportovci ve srovnání s ostatními osobami. Typickým srovnáním jejich pozic je kauza mimo sportovní sektor, Skinner v. Railway Labor Executives’ Ass’n[21], kde soud řešil, zda Federální železniční správa, která řídila odběry krve a moči, je odnoží státu, aby se ústavní garance jednotlivců mohly aplikovat. Do jaké míry převáží veřejný zájem např. nad ochranou soukromí dle IV. Dodatku. Kontroverzní vztahy Senátu a USADA v případu BALCO nahrávají úvahám o lepším zajištění práv sportovců. Stát skrytě válčil bez ústavních zásad, když výsledky federálního vyšetřování Senát předal USADA a tím došlo ke zjištění, kteří sportovci porušili antidopingová pravidla, aniž by kdy vykázali pozitivní vzorek. Jinými slovy soukromá asociace USADA, nemajíc nálepku jednání státu, získala důkazy od státních institucí bez omezení ustanoveními Dodatků Ústavy. To dokládá i vyjádření jednoho z činovníků, který popsal, že za dobu své praxe se občas podařilo dopingové hříšníky odhalit, ale když se do celé věci vložila vláda se všemi nástroji typu odposlechů, zajištění emailové korespondence: „I was Amazed“[22].
4. KAUZA MATUZALEM
Hráč Matuzalem uzavřel smlouvu původně s klubem FC Šachťar Doněck na období 2004-2009. Ovšem již 2007 smlouvu ukončil a upsal se klubu Real Zaragoza. S prvním výše uvedeným klubem smlouvu ukončil jednostranně a bez tzv. oprávněného důvodu. Podle čl. 13 Nařízení FIFA o statutu a transferech hráčů smlouva mezi profesionálním hráčem a klubem může skončit pouze jejím vypršením nebo na základě vzájemné dohody. Dle čl. 21 tohoto Nařízení hráči hrozí sankce, když poruší jednostranně smlouvu během prvních tří let od uzavření smlouvy ve věku do 28 let, resp. během prvních dvou let trvání smlouvy, když smlouvu podepsal po 28. roce věku. Pokud dojde k porušení smlouvy z jiných, než sportovních důvodů, tedy nikoliv v duchu just cause, pak je třeba vyhodnotit výši náhrady škody dle kritérií čl. 17 téhož Nařízení (tj. s ohledem na vnitrostátní právo, specifika sportu a všech objektivních kritérií relevantních k danému sporu. Tato kritéria vznikla na základě praxe sportu např. o jak jedinečného nebo těžko nahraditelného hráče jde apod). Doněck učinil podání ke kompetentnímu orgánu FIFA (Dispute Resolution Chamber), aby tak nárokoval náhradu škody, která mu vznikla. S rozhodnutím nebyl spokojen a proto se dál obrátil na Rozhodčí soud pro sport v Lausanne (CAS), aby učinil verdikt o vzniklé škodě klubu. CAS vůči povinnému rozhodl tak, že má zaplatit společně s klubem ze Zaragozy doněckému klubu částku přes 11 milionů Euro.[23] Od CAS se lze ještě odvolat k Švýcarskému federálnímu tribunálu (ŠFT) dle čl. 192 Zákona o soukromém mezinárodním právu na základě následujících důvodů: 1) pokud rozhodce či panel rozhodců nebyl řádně jmenován, resp. ustanoven, 2) rozhodčí orgán nesprávně akceptoval svou jurisdikci nebo ji naopak neoprávněně odmítl 3) rozhodčí orgán řešil ve sporu otázky, které neměl nebo naopak opominul některé nároky řešit, 4) rovnost stran řízení byla porušena, resp. též právo na řádné slyšení a nález byl v rozporu s veřejným zájmem. ŠFT může zrušit rozhodčí nález, resp. vrátit k CAS k novému rozhodnutí. ŠFT však v tomto svém prvním rozhodnutí v této kauze verdikt CAS potvrdil.[24] Povinní ovšem verdiktu neuposlechli a neplatili. Pak nezbylo doněckému klubu nic jiného, než využít Disciplinárního řádu FIFA, čl. 64, podle kterého každému, kdo nezaplatí jiné osobě (například hráči, trenérovi nebo klubu) nebo organizaci FIFA zcela nebo zčásti částku peněz, přestože mu to tak bylo nařízeno kterýmkoliv orgánem, výborem nebo instancí FIFA nebo Rozhodčím soudem pro sport (rozhodnutí o penězích), nebo každému kdo nedodrží jiné (nepeněžní) rozhodnutí, přijaté orgánem, výborem nebo instancí FIFA nebo Rozhodčím soudem pro sport, bude mj. a) uložena pokuta minimálně 5 000 CHF za nedodržení rozhodnutí; b) bude soudními orgány FIFA stanovena konečná lhůta, ve které zaplatí dlužnou částku nebo dodrží (nepeněžité) rozhodnutí, resp. fyzickým osobám může být rovněž uložen zákaz výkonu činnosti, spojené s fotbalem.[25] Odvolání proti rozhodnutí, přijatém v souladu s článkem 64, lze okamžitě podat opět u CAS. Toto disciplinární řízení znovu nemělo úspěch vůči Matuzalemovi a Realu Zaragoza, kteří se opakovaně odvolali k CAS vůči výsledku tohoto disciplinárního řízení. CAS však rozhodl v jejich neprospěch.[26] Hráč se tak ocitl v moci věřitele, dokud nezaplatí, FIFA mu nedovolí nikde na světě působit ve fotbale. Matuzalem tedy znovu putoval k ŠFT. Ve světle horizontality práv ŠFT uvedl, že narušení osobnostních práv není garantováno pouze ve vztahu ke státnímu jednání, ale ochrana osobnosti dle čl. 27 odst. 2 Ústavy Švýcarska se aplikuje při jednání soukromého subjektu. ŠFT současně odkázal na čl. 27 Občanského zákoníku Švýcarska. Princip zakotvený v tomto ustanovení patří ve Švýcarsku k obecně závaznému pořádku hodnot, které jsou dle převažujícího názoru ve Švýcarsku základem kteréhokoliv právního řádu.[27] Odst. 4.3.3. rozhodnutí ŠFT uzavírá, že judikatura hodnotí vyváženost jednotlivých zájmů u subjektů ve sporu, jinými slovy zda ospravedlní zásah do svobody jednotlivce na soukromí zájem sportovní federace FIFA na tom, aby byla zaplacena náhrada škody zaměstnancem, který porušil smlouvu se stávajícím klubem a nepřímý zájem na tom, aby byla respektována smluvní stabilita ve fotbale. The abstract goal of enforcing compliance by football players with their duties to their employees is clearly of less weight as the occupational ban against the Appellant, unlimited in time and worldwide for any activities in connexion with football. Navíc Matuzalem stejně nebude schopný sankci zaplatit, když nebude moci hrát, podotknul soud (appellant rightly says that he cannot pay the whole amount anyway). Zákaz činnosti uvalený vůči němu za výše popsaných podmínek je v rozporu s veřejným pořádkem.
5. ZÁVĚR
Problematika horizontality lidských práv byla výše demonstrována na několika případech uvnitř sportu. Jde však o aktuální problém nejen v rámci sportovního odvětví[28], ale tato problematika získává až filosofický nádech. Dle Teubnera trvání na tom, aby ochranu lidských práv spouštěla podmínka vázanosti na jednání státu, je jako zapřáhnutí koně za vůz, resp. jde o špatné uchopení této otázky (it rather puts the cart before the horse).[29] Nezbývá, než zatím jednat v duchu okolností případu a hodnotit legalitu zájmů, které proti sobě stojí. Je třeba si přiznat, že uznání práva subjektu X má vliv na jinou osobu. Typickou je právě výše zmiňovaná kauza Matuzalem, kde horizontalita lidských práv nebyl pro ŠFT problém. Ovšem pro věřitele v daném případě to problém najednou je. Co mu zbývá. Snad jedině domoci se práva jinou cestou. Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů může být užita v případě kauz vyřešených u CAS, tzn. lze se obrátit na obecný soud v sídle povinného k výkonu rozhodnutí, v tomto případě prvního výše zmiňovaného u CAS.[30] V sportovním prostředí je však praktičtější výkon rozhodnutí skrze orgány sportovní asociace pod hrozbou disciplinárního řízení a odečtu bodů či jiných sankcí. Tato cesta se ovšem ukázala jako v rozporu s ochranou osobnosti dlužníka. Sága vyřešení této problematiky ještě není u konce a rád bych se k ní vrátil s aktuálními novinkami v některém z dalších příspěvků.
POUŽITÁ LITERATURA:
