PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST SPORTOVCŮ ZA SPORTOVNÍ ÚRAZY - TEORETICKÝ VSTUP DO PROBLEMATIKY

LEGAL LIABILITY OF ATHLETES FOR SPORTS INJURIES (THEORETICAL INTRODUCTION OF THE PROBLEM)

MGR. MICHAL KRÁLÍK, PH.D.
SOUDCE NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY
E-MAIL: HOME.ALCATRAZ@GMAIL.COM

KĽÚČOVÉ SLOVÁ:
odpovědnost sportovců, sportovní úraz, sportovci, sportovní právo, mimosmluvní odpovědnost

KEY WORDS:
lability of athletes, sports injury, athletes, sports law, non-contractual liability

ABSTRAKT:
Publikovaný konferenční příspěvek se dotýká aktuální problematiky právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy způsobené v průběhu realizace sportovní činnosti. Jedná se o téma, kterému v českém ani slovenském právním prostředí nebyla dosud věnována odpovídající pozornost jak na úrovni teoretické, literární ani praktické. Zkušenosti posledního období však naznačují, že tato otázka se dostává stále více a více do popředí zejména v souvislosti s mediálními případy, které se v médiích pravidelně objevují. Cílem příspěvku je proto přispět k objasnění základů problému s navržením možných řešení při respektování složitosti dané problematiky.

ABSTRACT/SUMMARY:
The published conference paper deals with the current issues of legal liability of athletes for sports injuries caused during sport activities. This is a topic that has not been adequately analysed at the theoretical, literary and practical level in the Czech or Slovak legal environment yet. However, the experiences of the past years indicate that this issue is getting more and more important especially in connection with the cases which regularly appear in the media. The aim of this paper is therefore to contribute to the clarification of the problem of legal liability of athletes for sports injuries with proposing of possible solutions while respecting the complexity of the issue.

I. VÝCHODISKO PROBLÉMU

Především je třeba uvést, proč je na místě se otázkou sportovců za sportovní úrazy zabývat a v čem spočívá jádro problému.

Důvody, které nás nutí ke zkoumání této otázky, jsou především čtyři:

V přístupu k otázce odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy ve vývoji vykrystalizovaly dva základní myšlenkové proudy:

1)    jeden názor odrážel přesvědčení, že sportovní zranění způsobená sportovcem sportovci jinému jsou stejnými protiprávními jednáními jako jiná jednání proti životu, zdraví a tělesné integritě člověka a že sportovci, kteří taková zranění způsobí, podléhají plné právní odpovědnosti

Opětovně s určitou nadsázkou byl problém nadnesen tak, aby byla dána odpověď na otázku, v čem je z hlediska práva odlišnost mezi bitkou hokejových hráčů na ledě v průběhu utkání a hospodskou rvačkou. Takový příklad sice problém trošku bagatelizuje, nicméně z hlediska práva jej vystihuje vcelku trefně.

V historii 20. století se dokonce objevily vývojové etapy (Belgie – 10. léta, Jižní Amerika – 20. léta – tj. v období daleko předtím, než se v Československu poprvé objevily zmínky o odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy), ve kterých byli sportovci zcela „plánovitě“ stíhání za sportovní úrazy právě s ohledem na negativní důsledky, které sportovní úrazy způsobují.

Formy, které k tomu byly voleny, byly různé:

 Není příliš známá skutečnost, že i v Československu v 60. letech 20. století byl dočasně zakázán box po dvou smrtelných zraněních, ke kterým došlo.

Plná právní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy bývá v této linii odůvodňována skutečností, že právní úprava neobsahuje žádná zákonná ustanovení, která by vylučovala odpovědnost sportovců – tento názorový proud je ovšem v současnosti v menšině a uplatňuje se méně než názorový proud druhý.

2)    druhý názorový proud vychází z předpokladu, že za určitých přesně stanovených podmínek jsou sportovci v trestní i občanskoprávní linii zbaveni právní odpovědnosti za způsobené následky. V rámci tohoto názoru pak existuje velké množství dílčích názorů, které podmínky a rozsah beztrestnosti stanovily odlišně a tím činí celý problém složitějším.

Pro zajímavost lze uvést, že již v literatuře 80. let minulého století se objevilo více než 50 teorií, které hovořily o tom, zda (případně za jakých podmínek) či nikoliv (opětovně při splnění jakých podmínek) jsou sportovci odpovědni za úrazy způsobené při výkonu sportovní činnosti jinému sportovci.

II. HISTORICKÝ EXKURS

Obvykle bývá tradován názor, že otázka právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy je doménou několika málo posledních desetiletí; opak je však pravdou, neboť počátky skutečného zájmu o tuto oblast spadají až do antického období a to způsobem, který překvapí svou precizností a důsledností.

Německý autor Wacke, který se historickými aspekty sportu a práva zabýval již před více než třiceti lety velmi výstižně vystihl vliv historických zkušeností, když napsal: „Kdo má v úmyslu právo vědecky pěstovat, neměl by tak činit z perspektivy jezevčíka, který vidí jen to, co leží před jeho nosem, ale nezná cestu, kterou jsme prošli v průběhu dvou tisíciletí.“

ŘECKÁ EPOCHA

Je pozoruhodné, kým a v jakém rozsahu byla v antickém Řecku věnována pozornost odpovědnosti za sportovní úrazy. Této otázce se věnovaly osobnosti, které si zpravidla se sportovním zápolením vůbec nespojujeme. Jména Solona, Démosthena, Platóna či Aristotela máme spojena se zcela jinými činnostmi než se sportem.

Z řeckého vývoje stojí za zmínku v souvislosti se sportem a zraněními několik zajímavostí: 

 ŘÍMSKÉ IMPÉRIUM

Římský právní pohled na problematiku sportovních úrazů je diferencován do dvou základních linií. Jednak jsou to názory římských právníků týkající se aplikace tzv. Aquiliova zákona a jednak názory stojící mimo tento zákon, přičemž případy tzv. Aquiliova zákona se týkaly uplatněných nároků na náhradu škody.

Jednotlivé případy dokonce mají v literatuře samostatné označení, přičemž zpravidla bývají jako nejznámější uváděny tři: případ těžké atletiky, případ nebezpečného holení a případ hozeného oštěpu.

Oproti řeckému vývoji je římská argumentace již výrazněji propracovaná a Římané stanovili podmínky, za kterých sportovec za sportovní úraz neodpovídá. Oproti Řecku, kde byla dělícím kritériem absence úmyslu, Římané jako důvod absence odpovědnosti vyzdvihli cíl sportovního zápolení, kterým byla snaha zvítězit. Proto také za škodu odpovídal ten, kdo zranil svého soupeře, který se již vzdal.

STŘEDOVĚKÝ SVĚT

Je pozoruhodné, že se v této době lze setkat s překvapivě podrobnou právní doktrínou k otázkám právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy. Středověký vývoj se pak rozdělil do dvou samostatných kolejí –

Církevní právo stanovilo odlišnost postihu podle toho, zda se jednalo o sportovní hry církví dovolené či zakázané – v případě zakázaných her nastupoval postih automaticky bez dalšího, v případě her povolených se postupně začala prosazovat odpovědnost založená na zavinění.

Světské právo přistoupilo ke sportovním úrazům poněkud odlišně. Oproti řeckému světu bylo typické, že sportovní zápasy neměly žádná pevná pravidla (např. fotbal) a k úrazům docházelo velmi často.

S určitou mírou zjednodušení lze říci, že světské právo upřednostnilo beztrestnost sportovců při splnění dvou podmínek:

Velmi zajímavé pak bylo, že i řada středověkých měst měla ve svých statutech samostatné právní úpravy týkající se sportovních úrazů, z nichž některé byly velmi podrobné. Pro zajímavost statut středověkého města Viterbo vycházel z beztrestnosti sportovců vyjma případů, kdy došlo k zabití, amputaci končetiny nebo zničení oka.

III. SOUČASNÝ VÝVOJ

Současný vývoj posuzování otázek odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy má svůj základ v Anglii v polovině 19. století, kde se začínají objevovat první (a velmi fundovaná) soudní rozhodnutí k dané problematice.

Počátek 20. století pak je již ve znamení velkého celosvětového zájmu o posouzení právních aspektů sportovních úrazů. Namátkou lze zmínit Belgii, Německo, Polsko, země Jižní Ameriky (Equádor, Paraguay, Brazílii), Austrálii, Itálii a mnohé další. Lze-li z dostupných materiálů soudit, české právní prostředí se prvního literárního příspěvku, který je možno označit skutečně za příspěvek věnovaný záměrně otázkám odpovědnosti sportovců, dočkalo až na konci 70. let dvacátého století.

Průběh 20. století pak vyprofiloval několik základních právních problémů v dané oblasti, které mohou sloužit i jako podněty pro následnou diskusi a jejichž výčet bývá vymezen zhruba následující deseti body:

IV. TEORETICKÉ PŘÍSTUPY K PROBLÉMU ODPOVĚDNOSTI SPORTOVCŮ

Závěry odborné literatury se pak zpravidla zevšeobecňují formou jednotlivých teorií, které obvykle zdůvodňují, proč, případně za jakých podmínek sportovci za způsobené sportovní úrazy neodpovídají. Podívejme se ve stručnosti na některé z nich.

1)    teorie přípustného sportovního rizika – podstata teorie sportovního rizika spočívá v tom, že se sportovní činností (zejména v kontaktních sportech) je spojena zvýšená míra nebezpečí úrazu či zranění. Sportovec, který si je rizikovosti sportovní činnosti vědom, a přesto tuto činnost podstupuje, akceptuje určitou míru rizika zranění. Je-li mu pak způsobeno zranění jiným sportovcem, který se sportovního klání účastní při vědomí rizikovosti sportu, pak tento sportovec není právně odpovědný za následek, ke kterému při této činnosti dojde, ačkoliv se jedná o zásah do tělesné integrity.

Proti výslovnému normativnímu zakotvení sportovního rizika jako okolnosti zakládající beztrestnost hovoří především fakt, že se jedná o institut dosud málo teoreticky propracovaný, když především nejsou vymezeny zcela přesně podmínky a hranice tohoto sportovního rizika. Jednou z hlavních námitek proti teorii sportovního rizika je otázka, po jakou hranici může sportovec brát na sebe – bez regresu trestně a civilněprávního – škodné následky zranění, jež utrpěl.

Je ovšem skutečností, že současná světová judikatura klade na sportovní riziko poměrně značný důraz; jednak při obecných úvahách o charakteru sportovní činnosti jakožto činnosti svou povahou rizikové, kde existence zranění je nežádoucím, nicméně běžným a do jisté míry nutným průvodním jevem těchto sportovních činností, a jednak při stanovení míry, do jaké sportovec může relevantním způsobem na sebe převzít riziko zranění. Jedná se o poměrně složité právní úvahy a konstrukce, jejich společným znakem je skutečnost, že míru sportovního rizika, které na sebe sportovec přebírá, kombinují se současným požadavkem na obligatorní dodržování sportovních pravidel ze strany osoby, jejíž činností k úrazu došlo, tj. pravidel, jež svým obsahem jsou vyjádřením požadavku úrazové zábrany před vznikem sportovních úrazů (resp. v některých případech na tzv. bagatelní porušení sportovních pravidel).

2)    teorie souhlasu poškozeného – jedná se o jednu z nejvíce traktovaných teorií, která vychází z předpokladu, že vstupuje-li sportovec do sportovního zápolení, ačkoliv ví, že může dojít k úrazu, de facto tím „dává souhlas“, tj. vyjadřuje akceptaci toho, že k úrazu může dojít a je s tím srozuměn. Konstrukce souhlasu poškozeného je typická zejména pro oblast anglo-americkou, své reprezentanty má však i v písemnictví německém, švýcarském, italském, francouzském, belgickém, švédském, japonském, argentinském, chilském, španělském nebo polském. Jsou však i autoři, kteří tuto teorii neakceptují.

Zásadní spornou otázkou totiž je, zda souhlas poškozeného má v režimu právní odpovědnosti charakter okolnosti vylučující protiprávnost, obecněji – zda lze souhlasem vyloučit právní odpovědnost i ve vztahu k zásahům do tělesné integrity. Bývá taktéž poukazováno na skutečnost, že vědomost sportovce o možných důsledcích sportovního zápolení ještě nelze považovat za souhlas, kterým by takové negativní důsledky akceptoval, jinými slovy sportovec si je vědom objektivně zvýšeného rizika úrazu při sportovní činnosti, tato vědomost však nenahrazuje souhlas se zásahem do jeho tělesné integrity.

3)    teorie práva zvykového – v souvislosti s touto teorií se uvádí, že na obyčej (zvyk) poukazovala řada autorů jako na okolnost zakládající beztrestnost sportovců. Polemiky, které se týkaly této teorie, se soustředily zejména na dvě otázky. Za prvé, zda obyčej vůbec má v právu nějaký význam a za druhé, zda lze obyčejem odůvodnit hledisko, podle kterého by bylo možno vyloučit odpovědnost za sportovní úraz. Někteří autoři na uvedené otázky odpověděli negativně, z čehož pro ně vyplynul závěr, že obyčej nemůže být okolností vylučující odpovědnost za sportovní úraz. Uvedená teorie vychází v podstatě z toho, že škodné následky sportovních disciplín nejsou trestné prostě proto, že se netrestají; tento všeobecný „omyl“ se pak podle L. Le Rouxe právě proto stává právem (error communis facit ius).

4)    teorie nešťastné náhody – tato teorie odráží faktickou stránku sportovní činnosti potud, že při výkonu sportovní činnosti dochází k úrazům nikoliv v přímé snaze protivníka zranit, ale ve snaze o dosažení sportovního cíle. Z tohoto pohledu jsou doktrínou některých zemí takto způsobené úrazy považovány za úrazy podřaditelné pod nešťastnou náhodu, za kterou sportovec nemůže odpovídat. Je ovšem zřejmé, že se nejedná o teorii, která by mohla vyřešit právní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy jako celek, neboť předpokládá, že sportovní kolbiště jsou místem, na kterých je vyloučen úmysl sportovce způsobit zranění sportovci jinému. Obecnost této teorie spojená s absentujícím vymezením hranic „nešťastné náhody“ a existencí úmyslných jednání proti sportovním pravidlům, činí její použitelnost v širším měřítku problematickou. Navíc absence úmyslu protivníka zranit bez dalšího nevylučuje možnou odpovědnost tam, kdy je skutková podstata vybudována na zavinění formou nedbalosti. Vývoj v dané oblasti z hlediska kvantitativního jednoznačně potvrzuje převažující četnost řízení, v nichž je sportovec stíhán nikoliv za úmyslné způsobení zranění svému sportovnímu soupeři, ale za nedbalost, v jejímž důsledku ke zranění došlo.

5)    teorie sportovní imunity – tato teorie, prezentovaná např. belgickým univerzitním profesorem R. Charlesem, pracuje s pojmem tzv. sportovní imunity, který vyjadřuje beztrestnost pro sportovní úrazy. Charles zdůrazňuje, že bez „sportovní imunity“ by výkon sportů byl prostě znemožněn, neboť „jak by mohli zápasit, kdyby měli strach, že při poranění soupeře zakročí policie.“^[1]

6)    teorie účelu – je jednou z výrazně se prosazujících teorií, již lze lapidárně vyjádřit slovy „účel světí prostředky“. Podstata této teorie spočívá v tom, že je namístě akceptovat a tolerovat nezamýšlené sportovní úrazy (tj. neuplatňovat právní postih) vzhledem k vysokému mravnímu, výchovnému a zdravotnímu významu sportovní činnosti, tj. vzhledem k cíli a účelu sportu pro člověka a lidskou společnost. Přitom se však musí dbát závazných sportovních pravidel a zvyklostí při respektování zásad fair-play. Vybočení z těchto zásad pak způsobuje delegalizaci sportovní činnosti, a ve vztahu ke sportovnímu úrazu pak nastupuje právní postih podle obecných právních norem. Ve sportovně-právní doktríně i v judikatuře bývá uvažováno nad použitím teorie účelu jako důvodem pro vyloučení odpovědnosti sportovce za způsobený sportovní úraz. V této souvislosti bývá zdůrazňováno, že účel je vyjádřen i tím, že stát provozování určité sportovní disciplíny povoluje, resp. nezakazuje, neboť respektováním sportovní činnosti vyjadřuje i pozitivní cíl, který je dosahován prostřednictvím sportu.

7)    teorie nedostatku zavinění – základ vyloučení odpovědnosti za sportovní úrazy bývá spatřován v tom, že osobám, které sportovní úraz způsobí, údajně nelze přičíst zavinění, a to ani na úrovni nedbalosti. Teze o nedostatku zavinění bývá v této teorii podporována tvrzením, že sportovci se nedopouštějí sportovních úrazů v hněvu nebo nenávisti. Proti tomu však bývá namítáno, že absence uvedených „motivů“ nevylučuje zavinění a existence „hněvu“ nebo „nenávisti“ nejsou okolnostmi, se kterými by byla spojována odpovědnost za zásahy do zdraví fyzických osob.

V souvislosti s tím však bývá taktéž nastolována otázka, zda ve vztahu ke sportovcům aplikovat běžná kritéria zavinění nebo zavinění ve sportovní činnosti posuzovat podle kritérií odlišných. Většina autorů netraktovala zavinění (resp. jeho absenci) jako obecný základ posuzování beztrestnosti sportovce za sportovní úraz. Bývá v této souvislosti poukazováno na skutečnost, že pokud by šlo o úmyslné způsobení zranění, nemá tato skutečnost se sportem „nic společného“ a není tak dán důvod pro privilegované posuzování trestnosti ve vztahu ke sportovnímu úrazu.

8)    koncepce použití předpisů o souboji – mezi různorodými konstrukcemi formulovanými v literatuře se objevila i teorie, aby vyloučení právní odpovědnosti za sportovní úrazy bylo posuzováno podle norem trestního zákona regulujícího trestnost soubojů. Tato koncepce však v literatuře ani v praxi nikdy nezískala většího ohlasu a její neaktuálnost vyplývá již z toho, že zákonodárství většiny zemí již předpisy o úpravě souboje neobsahuje.

9)    koncepce státního dovolení – tato poměrně „populární“ teorie, označovaná také jako teorie obecné legality sportu nebo teorie obecné legality sportovních úrazů, ústí v závěr, že faktem podpory, uznání nebo tolerování sportovní disciplíny státem jsou současně beztrestností vybaveny i úrazy, ke kterým dochází v průběhu sportovní činnosti. Přestože má tato teorie hodně zastánců, má také své odpůrce. Zásadní (a správná) námitka odpůrců této teorie totiž spočívá v argumentu, že je-li možno tímto způsobem založit legálnost sportu nebo jeho jednotlivých disciplín, neznamená to ještě, že se stává „netrestným“ vše, k čemu dojde v rámci provozování sportu.

Spornou v doktríně také zůstávalo, jakým způsobem by měl stát podporovat, tolerovat nebo uznávat sportovní disciplíny, zda příslušnou speciální právní úpravou, správními akty nebo dokonce jen faktickou tolerancí. Proti faktické toleranci však bylo namítáno, že faktická tolerance založená na nečinnosti orgánů povolaných ke stíhání deliktních jednání nemůže být ztotožněna s uznáním či podporou sportu. Vedle toho pak akty správní nebo právní předpisy nižší právní síly, jež dokladují podporu sportu, nemohou být důvodem pro vyloučení právní odpovědnosti za poškození zdraví.

10)    teorie dodržení sportovního pravidla – uvedená teorie je v historickém vývoji velmi silně zakořeněná, jako jedna z mála prochází trvale všemi vývojovými etapami a prosazuje se velmi silně i v současné době. Teorie dodržení sportovního pravidla vychází ze základního předpokladu, jímž je právě dodržení sportovního pravidla, které implikuje beztrestnost sportovce. Dlužno ovšem dodat, že v drtivé většině případů zastánci této teorie nepovažují dodržení sportovního pravidla za jedinou a výlučnou podmínku pro vyloučení právní odpovědnosti sportovce, ale toliko za jednu z několika podmínek, jež musí být obligatorně kumulativně splněny.

Ve starší doktríně německé E. Karding uváděl, že trestní odpovědnost sportovce za sportovní úrazy je vyloučena při splnění dvou podmínek. Za prvé, jestliže nebyla porušena ta sportovní pravidla, která byla přijata k ochraně zdraví a života sportovců a za druhé, jestliže poškozený se sportovního zápolení zúčastnil dobrovolně nebo jeho účast byla realizací programu tělesné výchovy ve škole.

V témže písemnictví A. Vollrath naproti tomu tvrdil, že ve sportech typu „Mann gegen Mann“ jsou sportovní úrazy zbaveny možnosti postihu tehdy, jestliže nebyla porušena základní typová sportovní pravidla dané disciplíny a čin byl spáchán výlučně v rámci výkonu sportovní činnosti způsobem, jenž není v rozporu se smyslem spravedlnosti shodným se zásadami fair – play.

R. Maurach reprezentoval pohled, podle kterého v německém trestním právu svolení poškozeného vylučuje trestní odpovědnost za zranění způsobené ve hře, jestliže jsou splněny tři podmínky:

Uvedený trend je velmi patrný i v současné německé doktríně zaměřené i do civilního práva. Např. Fuchs poukazuje na skutečnost, že pro nastoupení odpovědnosti je rozhodné, zda při jednání, které vedlo ke zranění, byla dodržena platná pravidla hry. Oproti doktríně starší je zde zdůrazněno, že v pravidlech hry je vyjádřeno, v jakém rozsahu každý hráč převzal riziko zranění spojené se hrou. Teprve se způsobem chování protihráče, které odporuje pravidlům, přechází na něj riziko.

V literatuře francouzské P. Garraud i J. Loup zastávali názor, že beztrestnost sportovních úrazů je podmíněna následujícími okolnostmi:

Oba autoři pak zdůrazňovali, že všechny uvedené podmínky musí být splněny současně, jinak nastupuje odpovědnost jak trestní, tak i civilní.

Výrazný vliv sportovním pravidlům přikládá i současná francouzská doktrína. M. Gros a P. Y. Verkindt uvádějí, že v případě trestní odpovědnosti je třeba rozlišovat podle toho, zda provozovaný sport je spojen s kontaktem či nikoliv. V prvním případě účastník, který zraní svého soupeře, nemůže být z principu trestně stíhán. Ještě je však třeba, aby původce násilí způsobujícího škodu se nedostal do rozporu s pravidly hry.

Švýcarský autor P. Noll zastával názor, že odpovědnost za sportovní úraz může být vyloučena na základě souhlasu poškozeného pod podmínkou, že nebyla porušena sportovní pravidla. Své stanovisko odůvodňoval poukazem na skutečnost, že sportovci akceptují taková nebezpečí spojená s provozováním sportu, která mohou vyplývat i při dodržování sportovních pravidel. I současná švýcarská doktrína přikládá sportovním pravidlům velký význam. To je patrné zejména v oblasti lyžování.

Vliv sportovních pravidel je přijímán i v doktríně anglo-americké. Např. C. S. Kenny podmínil beztrestnost sportovních úrazů splněním následujících podmínek:

Současná anglická doktrína pak vyslovila určitý názorový posun, kdy dodržení sportovních pravidel není stanovováno jako výslovná podmínka beztrestnosti, ale jako jedna z okolností, ke které se při posuzování sportovních úrazů přihlíží. M. James uvádí, že orgán činný v trestním řízení bude považovat za pravděpodobnější trestní stíhání, pokud se vyskytne některý z následujících předpokladů –

• jednání, které vedlo ke zranění, nemělo spojitost s hrou,
• došlo k němu při útoku na hráče, který nedržel míč nebo mimo hru,
• způsobilo závažný stupeň poranění, bylo jím zamýšleno způsobit zranění poškozenému,
• existovala možnost, že přihlížející dav bude jednáním povzbuzen,
• pachatel je profesionál, a proto možný vzor chování.

Naproti tomu bude případ posuzován jako méně závažný a s menší pravděpodobností vyústí v trestní stíhání, pokud byl součástí obvyklého průběhu hry a chyběl zde úmysl způsobit újmu, například špatně načasovaný obranný zákrok, došlo jen k drobným poraněním nebo věc byla dostatečným způsobem projednána sportovním řídícím orgánem. M. James pojímá vliv sportovních pravidel velmi široce. Zdůrazňuje – na základě podrobného rozboru opřeného o rozsáhlou judikaturu – že vlastně všechny činy vedoucí ke zranění jsou činy potencionálně trestnými. Pouze ty, které spadají pod rozsah okolnosti vylučující protiprávnost, totiž souhlasu, která obecně zahrnuje ty, jež jsou v souladu s pravidly hry nebo kulturou příslušného sportu, se vyhnou nastoupení odpovědnosti. Vedle toho však může být vyloučena odpovědnost sportovce i při porušení sportovních pravidel (a potud je tento názor shodný zejména s moderní judikaturou rakouskou a německou), jestliže čin, který měl za následek zranění, byl legitimním prostředkem provádění určité sportovní disciplíny. Naproti tomu však James zdůrazňuje, že dodržení sportovních pravidel samo o sobě není důvodem pro vyloučení trestní odpovědnosti sportovce.

V nám blízké polské doktríně se otázkou sportovních pravidel zabýval J. Sawicki, který legálnost sportovní činnosti a důsledků s tím spojených spojil se splněním tří podmínek:

Dlužno ovšem také dodat, že teorie dodržení sportovního pravidla má své odpůrce, kteří odmítají poměřovat otázku trestní odpovědnosti sportovce toliko prizmatem dodržení nebo porušení sportovního pravidla.

11)    teorie práva sportovního – uvedená teorie navazuje na výše naznačenou otázku významu a vlivu sportovních pravidel, jde však ve svých závěrech ještě dále. Někteří autoři v doktríně vyjadřují názor, že právo obecně – a právo trestní zvláště – nezavazuje účastníky v místech provozování sportu, kde platí primárně a výhradně předpisy a normy práva sportovního. Tzv. právo sportovní by mělo vylučovat použití předpisů práva trestního. V případě sportovního úrazu by tak byla trestní odpovědnost zcela vyloučena. Hrozila by toliko sankce vyplývající z předpisů práva sportovního a to pouze v situaci, kdy sportovní zranění bylo způsobeno při porušení sportovních pravidel. Sportovní zranění tak mohou zakládat toliko odpovědnost sportovní, nikoliv však trestní. Uvedená teorie však vyvolávala již v dřívějším období – ve všech svých podobách – výhrady u mnoha autorů. Kategoricky bylo polemizováno zejména s postulátem, že by sportovní pravidla rozhodovala o trestní odpovědnosti za sportovní úrazy. V těchto případech bylo zejména namítáno, že v takových případech sportovní pravidla – nemající charakter norem právních – by měla větší význam pro trestní odpovědnost než normy práva trestního, a z těchto důvodů tak uvedená teorie nemůže být akceptována.

12)    koncepce souhlasu s organizováním sportovního mítinku – v mnoha zemích je traktována zásada, že organizování sportovních mítinků – zvláště soutěží veřejných – podléhá předchozímu povolení příslušných správních nebo policejních orgánů, případně toliko ohlašovací povinnosti. V souvislosti s tím pak v doktríně některých zemí sportovní úrazy jsou „ospravedlňovány“ faktem, že k nim došlo v průběhu soutěží a závodů povolených příslušnými státními orgány.

V. ZÁVĚR

Doufám tedy, že v navazujících příspěvcích a diskusi se k některým z naznačených otázek dostaneme a i samotné setkání přispěje k rozvoji řešení otázek vzájemných vztahů sportu a práva.