COUPLE OF REMARKS ON THE 20TH ANNIVERSARY OF THE BOSMAN CASE[1]
JUDR. PAVEL HAMERNÍK, PH.D.
VĚDECKÝ PRACOVNÍK, ÚSTAV STÁTU A PRÁVA, AKADEMIE VĚD ČR
E-MAIL: PAVEL.HAMERNIK@ILAW.CAS.CZ
KĽÚČOVÉ SLOVÁ:
Bosman, sport, právo EU, fotbal, odstupné, přestupy, diskriminace
KEY WORDS:
Bosman, sport, EU Law, football, transfer fee, transfers, discrimination
ABSTRAKT:
Článek připomíná vedoucí judikát v oblasti sportovního práva. Zdůrazňuje přispění případu k vývoji samotného práva EU a současně k otevření zásadní kapitoly vztahu sportu a práva.
ABSTRACT/SUMMARY:
This article reminds leading case in sports law. Emphasizes contribution of the case to evolution of EU law and at the same time opening elementary chapter on relation of law and sport.
FAKTA PŘÍPADU
Fotbalista Bosman se nespokojil s nabídkou svého stávajícího klubu, když mu skončila hráčská smlouva v roce 1990 a zvolil odchod do klubu z jiného členského státu, francouzského Dunkerque. Dle tehdejších pravidel fotbalového sektoru se kluby musely dohodnout na odstupném i v případě, že hráči kontrakt již vypršel. Transfer hráče Bosmana se nakonec právě kvůli neshodě klubů na odstupném neuskutečnil. Francouzský klub nepožádal Belgickou fotbalovou asociaci o uvolnění hráče dle předpisů regulující transferový systému a Bosman byl nuceně suspendován dle těchto pravidel. Bez uvolnění Belgické fotbalové asociace do jiného klubu nemohl hráč nastoupit k soutěžním utkáním. Pokud by klub hráče nesuspendoval, stal by se z něj amatér. Hráč toto považoval za omezení svobody výkonu povolání v rámci volného pohybu osob dle evropského práva. Nejednou žalobou vytáhl do boje s fotbalovým sektorem. Nejprve chtěl, aby mu byla vyplácena mzda, než bude moci nastoupit za jiný klub a aby za něj nebylo nárokováno odstupné, resp. aby vnitrostátní soud podal předběžné otázky k Evropskému soudnímu dvoru, dnešnímu Soudnímu dvoru EU (dále jen „SDEU“), dle současného čl. 267 SFEU. Také žádal náhradu škody po Belgické fotbalové asociaci a k žalobě připojil nárok vůči UEFA. Belgická fotbalová asociace naopak žádala o potvrzení legality svých pravidel a také pravidel UEFA. Spleť vzájemných žalob vyvrcholila až třetím pokusem podání předběžných otázek k SDEU, které nakonec byly finalizovány tak, jak je známe z rozsudku Bosman[2].
1) ROZSUDEK BOSMAN JE VÝZNAMNÝ PRO VÝVOJ PRÁVA EU
Správně pochopit mechanismus a podstatu rozhodování SDEU v kauze Bosman znamená současně porozumět evropskému právu ve světle nejen cílů EU a ústavních možností institucí EU, ale též co si mohou tyto instituce dovolit regulovat.[3] Na jedné straně existuje tedy tzv. pozitivní harmonizace evropského práva legislativním procesem prostřednictvím institucí EU a tento legislativní proces je založen primárním právem EU. Pokud k této harmonizaci postrádají evropské instituce kompetence dle primárního evropského práva, mnohdy se tedy musí SDEU vypořádat s následující otázkou: do jaké míry jednání států či subjektů v EU ohrožuje cíle EU, na kterých je postaven její fungující trh. To je podstata tzv. harmonizace negativní, kde hraje hlavní roli právě SDEU. Jinými slovy sport nebyl v době sporu hráče Bosmana přímo legislativně ukotven v rámci pravomocí EU, ale SDEU musel řešit, zda fotbalový sektor nepřiměřeně neporušuje jmenovitě volný pohyb osob, kterých se dovolával profesionální fotbalista Bosman. Jde o jednu ze základních ekonomických svobod, kterou právo EU garantuje. Ve světle tehdejšího čl. 48 Smlouvy o ES, současného čl. 45 Smlouvy o fungování EU (dále jen „SFEU“) byla hodnocena transferová pravidla jako prostředky fotbalového sektoru vedoucí ke stabilitě soutěží a k motivaci klubů vychovávat nové talenty. Mimo jiné se jednalo problematickou platbu odstupného za hráče po skončení jeho smlouvy se stávajícím klubem. Negativní harmonizace je postavena na faktu, že jednotlivec či právnická osoba se mohou dovolávat práv garantovaných evropským právem u vnitrostátního osudu na základě tzv. přímého účinku, který se dostane před SDEU tzv. Předběžnou otázkou dle čl. 267 SFEU. Případ Bosman se stal také jedním z prvních, kdy SDEU přiznal horizontální přímý účinek ustanovení o volném pohybu osob dle Smlouvy o ES, nyní SFEU. Dle soudu omezovat aplikaci ustanovení SFEU o volném pohybu osob pouze na jednání veřejných orgánů by vedlo k nerovnosti při dovolávání se práv dle tohoto ustanovení. Navíc horizontální přímý účinek aplikoval v případě nepřímé diskriminace, o kterou šlo v otázce transferových pravidel (napadaná úprava nediskriminovala přímo na základě občanství, ale její účinek měl vliv na přístup na pracovní trh, což ilustruje právě případ zmíněných transferových pravidel).[4] Šířka záběru nepřímé diskriminace je navíc bezbřehá a je těžké dle okolností případu odhadnout výsledek.[5] Např. právní zástupce UEFA vůbec nepočítal s tím, že by na horizontální přímý účinek evropského práva soud přistoupil v případě klubového fotbalu. Na vynesení rozsudku Bosman se dokonce přijeli podívat údajně všichni představitelé nejvyšších soudů tehdejší EU.[6] Jedním z důvodů mohla být zvědavost, jak si SDEU poradí s aplikací evropského práva na jednání nestátního subjektu a to navíc tak populárního sektoru, jakým je fotbal.[7] Tedy význam rozsudku nespočíval jen v revolučním soudním pohledu na fotbalový sektor, ale též v rozvoji judikatury horizontálního přímého účinku v případě nepřímé diskriminace.
2) ODSTUPNÉ ZATÍM KAUZA BOSMAN NEDOŘEŠILA V PLNÉM ROZSAHU
První řešená předběžná otázka k SDEU se týkala povinnosti nového nabývajícího klubu platit odstupné předcházejícímu klubu hráče, přestože již hráči vypršela smlouva. SDEU přiznal, že fotbal a obecně celý sport, má specifický charakter, který jej odlišuje od běžných obchodních odvětví. Podle soudu „z pohledu značné sociální důležitosti sportovních aktivit a zejména fotbalu v ES, cíl udržení rovnováhy mezi kluby zajištěním určitého stupně rovnosti a nejistoty sportovního výsledku a podpory k náboru a trénování mladých hráčů musí být akceptován jako legitimní.“[8] Jde o unikátní nabídku SDEU, jak mohl sportovní sektor obhájit svá pravidla. V úpravě o odstupném šlo totiž o nepřímou diskriminaci, transferová pravidla platila stejně pro domácí i zahraniční přestupy a nerozlišovala přímo na základě občanství. Právě pouze nepřímou diskriminaci lze obhájit v evropském právu na základě jiných důvodů, než výslovně nabízí text SFEU. Soud tak byl zřejmě proto schopen potenciálně uznat cíle sportovního sektoru. Nicméně nakonec transferová pravidla shledal jako nepřiměřeně omezující přístup na pracovní trh. Naopak právní zástupce UEFA věřil, že když tedy v přestupních pravidlech byly stejné podmínky pro odstupné dle vnitrostátních i mezinárodních přestupů, podle něj tedy chyběla diskriminace na základě občanství, což viděl optikou podobného případu v oblasti volného pohybu zboží Keck[9].
Ostatně i generální advokát Lenz uvedl, že přepracovaný transferový systém má šanci, např. uvažoval o eventualitě odstupného jen v případě prvního přestupu hráče apod. Dle něj má odstupné reálně reflektovat skutečné náklady za trénink. Podobně tak později chápal pravidla fotbalového sektoru SDEU také v kauze C-325/08 Bernard, kde nepovažoval za proporcionální systém náhrady škody za odchod hráče ze stávajícího klubu a raději by viděl tento systém založený na náhradě za skutečné náklady za trénink a výchovu hráče.[10] Odstupné se dle SDEU nemá stát překážkou přestupu hráče. Jako alternativa se také dle Lenze jevila např. platba solidarity mezi kluby. Samotný SDEU bohužel nedal v kauze Bosman návod jak přesně transferový systém nastavit. V roce 2001 proto vznikla po dohodě s Evropskou Komisí nová pravidla FIFA o statusu a transferech hráčů (s novelizací v roce 2005). Nařízení FIFA se aplikují jen na mezistátní přestupy a nabízí dva typy náhrad místo typického odstupného z kauzy Bosman. Konkrétně náhrada za trénink a výchovu hráče se vyplácí v momentě, kdy je hráč stávajícího klubu A zaregistrován jako profesionál u nového klubu B v období do 23 let věku hráče. Nový klub zaplatí náklady za trénink a výchovu klubu A, případně předchozím klubům poměrně, které se staraly o jeho výchovu v období od 12 do cca. 23 let. Pokud jde o následné další přestupy stejného hráče již jako profesionála do jiného klubu z klubu B, pak už náhradu získává vždy jen tento klub B, který hráči poskytl trénink. Kluby jsou rozděleny podle nákladů na trénink a výchovu hráčů do čtyř kategorií, které určuje FIFA v závislosti na tom, v jak bohatých zemích kluby působí. Každá kategorie určuje přibližné roční náklady klubu, ke kterým se dojde matematickým výpočtem (vystihujícím kolik prostředků je třeba investovat do hráče, vynásobeno tzv. hráčským faktorem – poměrem počtu hráčů, které je třeba trénovat, aby nakonec vzešel profesionální hráč).[11] Dá se říci, že náhrady za trénink reflektují náklady klubů v asociaci nového klubu. Judikatura Rozhodčího soudu pro sport (CAS) má na tyto předpisy originální náhled, tj. že zmíněné Nařízení FIFA slouží spíše k motivační odměně za výchovu kluby, než jako kompenzace skutečných nákladů.[12] Nařízení FIFA upravuje dále platbu solidarity, tj. určitého procenta z přestupní částky na základě tabulky FIFA, které se platí pokaždé, když během stále platné smlouvy hráč přestupuje mezi kluby z různých států. Tím nový klub platí náhradu předcházejícím klubům, které se podílely na výchově hráče od 12 do 23 let. Rozdíl oproti výše popsané náhradě za trénink a výchovu hráče spočívá v tom, že hráč přestupuje během platné smlouvy, nikoliv po jejím vypršení. Navíc platba solidarity se platí kdykoliv hráč přestupuje, nejen v období do 23 let věku. Předpisy FIFA o statusu a přestupech hráčů také upravují sankce za porušení smluv a určují maximální délku smluv na 5 let. Jinými slovy, platba odstupného při mezistátních přestupech nezmizela. Na vnitrostátní přestupy evropské právo zatím nedosáhlo. K legalitě nařízení FIFA se doposud SDEU neměl možnost vyjádřit. K datu psaní tohoto příspěvku byla ovšem tato pravidla konfrontována hráčskou asociací FIFPro.[13]
3) NEVYVÁŽENOST MEZINÁRODNÍCH A VNITROSTÁTNÍCH PŘESTUPŮ A SOUVISEJÍCÍ OTÁZKY
Jak již bylo naznačeno, podstatou rozhodnutí Bosman je odbourání překážek při přestupech hráčů mezi kluby z různých členských států EU. Vnitrostátní situace a transfery uvnitř asociací zůstaly nedotčeny.[14] Případ Bosman tak přinesl nevyváženost mezi přestupy vnitrostátními a mezistátními. SDEU také víceméně ani nerozlišoval, zda jde o volný pohyb osob zaměstnanců či osob samostatně výdělečně činných, jeho hlavním cílem bylo odstranit překážky pohybu pracovní síly. Ve většině evropských zemí však soudy profesionálního hráče či sportovce za zaměstnance považují, viz. např. nedávný případ Dahmane.[15] Konkrétně fotbalista Dahmane uzavřel v roce 2007 pracovní smlouvu s belgickým klubem KRC Genk a zavázal se působit v něm do roku 2011. V roce 2008 jednostranně tento kontrakt porušil. Klub požadoval náhradu škody ve výši mzdy za 36 měsíců kontraktu dle čl. 5 Zákona o zaměstnávání profesionálních sportovců ze dne 24. února 1978, resp. Královské vyhlášky ze dne 13. července 2004, která je prováděcím předpisem k výši náhrady škody dle čl. 5 výše uvedeného zákona. Hráč se bránil tím, že klub může získat maximálně náhradu škody ve výši odměny za 12 měsíců dle Zákona o pracovních smlouvách z 3. července 1978. Soud specializovaný na pracovně-právní otázky rozhodl ve prospěch hráče.[16] Zaměstnaneckým sporům ve sportu se věnují i další případy např. ve Španělsku či Německu.[17]
4) V OTÁZCE CIZINECKÝCH KVÓT BYL SDEU VELMI INICIATIVNÍ
Odpovědí na druhou předběžnou otázkou, kterou se SDEU zabýval, bylo třeba vyřešit legalitu omezení počtu hráčů z jiných členských států, kteří mohou nastoupit k soutěžnímu utkání. Méně známá je Bosmanova cesta napadání rozhodnutí Evropské Komise ze dne 17.4. 1991 o uzavření kompromisní dohody s UEFA, podle které fotbalové asociace mohou mít v jejich pravidlech ustanovení omezující přístup zahraničních hráčů, tj. jde o známé pravidlo 3 plus 2.[18] V tomto případě však SDEU rozhodl, že při uzavření jednání, která se uskutečnila mezi vice-prezidentem Komise a UEFA o pozici profesionálních fotbalistů, se Komise omezila pouze na: 1) formální oznámení o dodatcích, které UEFA navrhla, aby usnadnila pohyb hráčů v rámci tehdejšího Evropského společenství, 2) na zamýšlené plány ve vztahu k otázkám transferů hráčů, aby hráči mohli nastupovat k soutěžním utkáním, přestože zatím není dořešeno odstupné vztahující se k jejich transferu. Komise proto nepřijala jednostranné rozhodnutí mající právní účinek ve vztahu k třetím osobám a ani neuzavřela žádný kontrakt či dohodu, jakékoliv formy s UEFA, která by mohla být předmětem kontroly soudu.[19] Nakonec však hráč Bosman uspěl v žalobě C-415/93, kdy využil přímého účinku evropského práva o volném pohybu osob a která byla v tomto příspěvku již řešena též v rámci odstupného výše. Pokud jde o zrušení cizineckých kvót, šlo totiž spíše o taktický manévr právního zástupce Bosmana J. Duponta[20], případně hypotetickou snahu hráče hledat další zahraniční angažmá v případě jeho bojkotu fotbalovým sektorem v Belgii. Hráče Bosmana nicméně zatím kvóty neomezovaly v případě přestupu do Dunkerque, kam měl namířeno a který mu garantoval hrát. Všiml si toho i Generální advokát Lenz, když však Komise EU nejevila v minulosti snahu kvóty úplně zrušit, jak bylo patrné ve výše uvedené kauze C-117/91, pak už zbýval jedině SDEU. Ostatně dle Lenze šlo o typickou diskriminaci na základě občanství a o výjimečnou historickou příležitost se k cizineckým kvótám vyjádřit. Cizinecké kvóty byly následně považovány soudem za protiprávní. V evropském sportu patrně budou ještě následovat další kauzy týkající se omezení na základě občanství.[21]
ZÁVĚR
Případ Bosman zatím definitivně nevyřešil vztah obecně platného práva ke specifickým zájmům fotbalového sektoru na rovnováze soutěží a k platbám za výchovu a trénink hráče či smluvní stabilitě. Potenciálně ještě může do vývoje událostí zasáhnout evropské právo hospodářské soutěže, které Soudní dvůr v případu Bosman vynechal, avšak musel by být přítomen evropský prvek a ohrožení fungujícího trhu EU.[22] Problematika výše uvedených plateb a smluvních vztahů však bude nadále výzvou pro právní teorii a praxi. Jde o to, že fotbalový trh je velmi segmentovaný a obsahuje podkategorie transferů na tzv. primárním a sekundárním hráčském trhu, tj. kdy jde o absolutní sportovní superstars, dále kvalitní a zkušené borce či hráče průměrné.[23]
